Na waldorfské škole mne zaujal zejména blízký vztah učitele a žáka, snaha o rodinnou atmosféru ve třídě, také možnost častého kontaktu s třídní učitelem. Syn ve škole nebyl stresován a vždy se do školy těšil, kontakty mezi spolužáky byly dobré a vztahy kamarádské. Učitelé se dětem věnovali nadstandardně ve volném čase, syn se třídou absolvoval několik projektů, výjezd do zahraničí, každý rok školní výlet, pobyt na horách nebo praktika. Když byl na prvním stupni, tak jsme synovi, napůl v žertu, když doma neposlouchal, vyhrožovali tím, že zítra nepůjde do školy. Nyní syn dokončil devátou třídu a dostal se na střední školu, kterou si přál – SOŠ waldorfská v Praze (waldorfské lyceum), přestože zde brali každého třetího...

Protože si sama říkám: „Kéž bych do takové školy také chodila!"

Tím, že se jako rodiče můžeme zapojit do příprav a dění kolem školy, zůstaneme součástí vzdělávání našeho dítěte a zároveň se můžeme rozvíjet nás samotné. Díky vztahu rodič – učitel mohu poznat a porozumět svému dítěti z jiného pohledu. Dítě se naučí poznávat své silné a slabé stránky a může s nimi svobodně pracovat v dalším životě.

Svoje děti chci dát do waldorfské školy předně proto, že je miluji, chci pro ně to nejlepší a chci, aby jejich učitelům záleželo na jejich štěstí stejně jako mě. Protože věřím, že pro budoucí život je spíše než dobré známky, znalost všech historických letopočtů a matematických funkcí důležité budování zdravého sebevědomí dítěte, jeho samostatnosti, odpovědnosti, kreativity, empatie, iniciativnosti, ... Proto, že waldorfští pedagogové nezapomněli, že klíčovou úlohou edukace je utváření silné a zdravé osobnosti a ne jen pouhá schopnost v klidu 45 minut sedět, bezmyšlenkovitě plnit zadané pokyny, naučit se na zpaměti určitý text a nijak nevybočovat z davu. Ráda bych, aby se naše děti mohly setkat s jiným přístupem, než který jsme v běžných školách zakoušeli my. Chci, aby věděly, že prioritou života není úspěch z pohledu dnešního materialistického světa, ale že úspěch je život prožitý v radosti, vděčnosti a pocitu vlastního naplnění.

Protože:

1. je to nejzdravější způsob vzdělávání, jaký zatím máme
2. dítě chodilo do waldorfské školky
3. není zatíženo hodnocením a výkonem
4. je kladen důraz na umělecké, sociální a řemeslné dovednosti
5. výuka jde po epochách a v souladu s rytmem roku

V životě je pro nás důležitější aby člověk - dítě dělal práci pro radost z tvoření, projevení se (např. když něco vzniká pod rukami), ne jenom pro výkon, ohodnocení. Aby se vytvořila potřeba být (projevit se v rytmu života) namísto mít (dobrou známku, naučené to a ono). Aby byl život srozumitelný, smysluplný, dělat pro něco než jenom pro to, že se to tak musí, očekává. Aby se rozvíjela tvořivost, nápaditost, individualita než jenom memorování, rozšiřování, zařazení, splnění. Protože naše dítě se bude v tohle rychle měnícím světe muset přizpůsobovat a když má jeden ze zdrojů ve své vlastní kreativitě, nápaditosti a individualitě stává se pružnější, slobodnější a tím šťastnější. Když mu je umožněno být sám sebou o to víc je schopen akceptovat i jedinečnost ostatních. Ve Waldorfské pedagogice je také obracen k důležitým životním zdrojům a to přírodě a její rytmu, bez kterých bychom i přes vyspělý technický svět nebyli. Proto je pro nás důležité, aby si vážil přírodu i zvířata kolem sebe.

Na waldorfskou školu chci dát své dítě proto, aby spokojené samo se sebou, věřilo v sebe samo a mělo rádo svůj život a lidi kolem sebe, aby bylo vzděláváno jinými principy než jen memorováním. A aby bylo hodnoceno slovně a bylo k němu přistupováno jako k individuální osobnosti.

Pro naši nejmladší dceru jsme hledali vlídné a bezpečné prostředí, kde by dostala možnost rozvíjet se v souladu se svými individuálními potřebami, svobodně, ale ne bez pravidel.  Takové místo jsme nalezli ve dětském klubu Janíček, Tábor, která pracuje na základě waldorfské pedagogiky. Způsob, jakým jsou zde děti vedeny poskytuje mnoho krásného, nejen dětem samým, ale i jejich rodičům. Filosofie Waldorfské školy je nám velice blízká a jsme přesvědčeni, že je tím nejlepším pro naše děti. Vždy je to o lidech. Chtěla bych poděkovat všem, jimž se podařilo, díky obrovskému úsilí a nasazení položit základy pro existenci Waldorfské školy v Ratibořských Horách a umožnili tak našim dětem vzdělávání v souladu s jejich potřebami a vývojovými fázemi.

Své děti chceme dát do waldorfské školy, protože umožňuje dětem vyrůst ve svobodné lidi, kteří lépe ví, co v životě skutečně potřebují a kam kráčí. Neuhasí plamínek zvídavosti známkováním, hodnocením, škatulkováním ani soutěžením. Rádi bychom, aby pro naše děti byla škola místo, kde se cítí dobře.

Waldorfská pedagogika a její podstata i když vznikla již ve 20. století podle mého přesně naplňuje potřeby současných dětí. Je to něco, co vychází z pečlivého poznávání a pozorování člověka a dítě vnímá ve středu svého zájmu. Její jádro je totiž nadčasové. Není zde jiný zájem než ten, aby dítěti pomohla v lásce k němu rozvinout jeho osobnost, která bude zdravě sebevědomá, svobodná ale také vědomá si své zodpovědnosti vůči druhým a vůči světu, ve kterém žije. Zkrátka která bude nejenom smyslovou, ale i morální bytostí, která bude schopná „na své cestě životem“ zdravě tvořit.

Protože si přeji, aby se moje děti rozvíjely přirozeně, všestranně a bez stresu
aby měly možnost získávat vědomosti a dovednosti skrze prožitky
aby mohly neustále prohlubovat své schopnosti
aby pochopily, že život s lidmi a pro lidi přináší mnohem větší bohatství, než žít jenom pro sebe a sám
aby milovaly přírodu a aby si uměly vážit naší planety a všeho, co na ní roste a žije
aby byly moje děti v životě zdravé, šťastné a věděly, kdo jsou a kam kráčí
To jsou mé důvody jako mámy a vlastně i učitelky budoucích prvňáčků 🙂

Pracovat s vlastní svobodou je to nejkrásnější co nás může potkat. Znát se, je léčivá esence. Každou myšlenkou, slovem a skutkem tvoříme (náš) život. Pečuj o své myšlenky, neboť se z nich stanou slova.Pečuj o své slova, neboť se z nich stanou skutky. Pečuj o své skutky, neboť se z nich stanou zvyky. Pečuj o své zvyky, neboť utvářejí charakter. Pečuj o svůj charakter, neboť ten utváří osud. Osud je tvůj život.

Chci aby moje dítě navštěvovalo waldorfskou školu především z důvodu jeho všestranného rozvoje na rovině myšlenkové, estetické, citové a bylo schopno se reálně angažovat ve světě podle toho co mu bude dávat smysl. Zároveň vím, že waldorfská pedagogika bude reagovat na vývojové změny a bude rozvíjet aktuálně tu část osobnosti, případně duševnosti mého dítěte, tak jak to bude aktuální. Jsem si vědom faktu, že waldorfská pedagogika, jako jeden z proudů hnutí nové výchovy, doposud inspiruje současnou pedagogiku a tím waldorfské pedagogika prokazuje svou aktuálnost. Chci aby moje dítě bylo v kontaktu s učitelem, který je všestranně rozvinutá a komponovaná osobnost, nikoliv s monitorem počítače. Toto vše waldorfská pedagogika garantuje a vzhledem k faktu že se chci jako člověk dál posunovat ve svém vývoji, jak duševním i duchovním tak vím, že mne mé dítě navštěvující waldorfskou školu nenechá usnout na vavřínech a budu muset přijmout výzvy, které přichází s waldorfskou pedagogikou i pro rodiče. Dalším faktem, která mne přesvědčil, je komunitní charakter waldorfské školy.

Své děti jsem dal na waldorfskou školu proto, že vím, že potřebují v klidu dozrát. Tím klidem myslím klid tvůrčí, aktivní, umělecký, pohybový, hravý, laskavý, s radostí z učení bez jiné odměny, než je učení samo (tedy nikoliv pro známky, ale protože je to opravdu zajímavé, co se ve škole děje). U mých starších dětí, které přešly v sedmé třídě na šestiletá gymnázia, pozoruji, že jim tvůrčí potenciál z waldorfské školy zůstal, avšak až podezřele rychle se dokázaly přizpůsobit "tlaku" známek a nyní se tedy, spolu s ostatními, učí již pro dobré známky (a ne pro to, co se mohou naučit). Jsem velmi rád, že tento tlak na výkon přichází až v době, kdy k němu mé děti dobrovolně přistupují.

Waldorfské školy, kde mé děti působily, by se dle mého soudu měly ve vyšších ročnících (8. a 9. třída) více zaměřit na možnosti individuálního rozvoje a potenciálu nadaných dětí – v tom smyslu – poskytovat prostoru bez obavy ze selhání. Jde o to, že touha po poznání, která je dětem velmi dobrou pedagogickou prací zprostředkována, by měla být i náležitě saturována – či-li zapojením kolégia odborných lektorů na jednotlivé epochy na místo jednoho učitele (kterého vnímám jako přednost 1.-7. třídy).